Říjnová biologická… biologická(?)
Moc rád bych teď (jako posledně) napsal, že je začátek (tentokrát října), ale to bych nepěkně lhal, protože je šestnáctého a to znamená, že mám pořádný příspěvkový skluz… a jenom malou útěchou mi je, že jsem se panu řediteli řádně omluvil… Dnes jsem si ale přivstal (ještě dříve než obvykle), uvařil jsem si „bílý kafe“ a pouštím se do psaní – než ale doopravdy začnu, nedá mi to a musím vysvětlit, že „bílý kafe“ se vaří z melty a „obyčejnýho mlíka“, zatímco „bílá káva“ je z kávy pravé (např. brazilské) a „smetany do kávy“ (např. české)… alespoň tak to říkávala moje babička… co je melta už raději vysvětlovat nebudu, ale malta to fakt není! A teď do toho: Minule jsem slíbil vyprávění o kaštanech – tak o nich je ten první obrázek – pro mě jsou kaštany zvěstováním podzimu odjakživa. I my jsme je – coby školáčci – sbírali s kamarády a nosili do školy po metrácích „do lesa pro zvířátka“. Dodnes si pamatuji tu perfektní, nenápadně soutěživou atmosféru u kaštanu pod Kurťákem: některým dětem chodívali pomáhat tatínkové – statečně se drali do koruny (pro nás nedostupně velkého stromu, někdy si donesli i lana(!)) a kaštany pak setřásali jako zralá jablka… Starostlivě pak z výšky sledovali, zda z té úrody zbude dost pro toho „jejich sběrače“. Nikdy ale nám ostatním nikdo z nich nezakazoval přiživit se na jejich píli… sám jsem si pak později dlouhá léta ty zážitky připomínal se svými (i nesvými) dětmi – to se z nás stávali doslova lovci, schopní jít ještě za tmy s baterkami sbírat baculaté hnědé kaštany, které mi už jako dítěti připomínaly pohádku o Míšovi Kuličkovi, protože on měl na obrázcích k té pohádce úplně stejné roztomilé bříško (jinak jsem tu pohádku moc rád neměl, hlavně kvůli příběhu o zlém Vasilovi, který chytil maminku medvědici do rozštípnuté klády – pořád jsem tu scénu viděl před sebou: jak Míša Kulička pláče a Vasil vyhrožuje, že si z maminky udělá kožich – a já jsem jim nemohl vůbec pomoci! Zkrátka – dnešní horory – milé děti – jsou proti tomu úplný „vývar…“). Teď koukám, že jsem se zase rozpovídal – a to mi zbývá ještě sedm obrázků! Tak jinak: na druhém obrázku je (jistě – docela obyčejné…) podzimní listí. A tak, jako dodnes nevydržím a vždycky si nasbírám alespoň pár kaštanů na ozdobu, rád se brouzdám tím opadaným barevným listím – původně jsem chtěl nafotit javorové, to bývá nejpestřejší, ale nějak to nevyšlo – tak alespoň tak… Zato jsem při pátrání nad lomem objevil tohoto fešáka, který mi připomněl, že jsem ještě nestihl opravit Pepu (Karla) – a to již máme opěrnou soustavu probranou! Také jsem objevil další jinan dvoulaločný – o něm se zrovna učíme – to mne fakt potěšilo, protože zatím jsem ve Varnsdorfu věděl jenom o dvou. Ale třeba se teď někdo ozve a poví mi o dalších(?). Jako já jsem tomu starému pánovi, kterého jsem předloni potkal, pověděl o těch kozáčcích, co rostou nedaleko školy na hřišti mého dětství… chodíme na ně se Stenouškem o polední přestávce (on fakt žere houby)… a včera jsme toho pána zase potkali a on povídá „Letos nic, viďte?“ …tak já fakt nevím! Křižáka z dalšího obrázku jsme potkali v lese pod Studánkou – křižáci sice babí léto na svědomí nemají, ale snad se vám bude také líbit… A máme tady poslední dva obrázky: na předposledním je Stenoušek a kotě. Kotě se jmenuje Barnabáš a je to nalezenec z parku před školou. Na rozdíl od jiných nalezenců měl štěstí – vyrostl na dětské výživě a momentálně je z něj „Pražák“ a žije si v 1 + 1 s příslušenstvím jako „prase v žitě“. Na posledním říjnovém obrázku je… Taky si myslíte, že se opakuji, že je to další západ Slunce? Omyl – tohle je východ… tak se zatím se mějte hezky!
Mgr. Vladimír Holeček
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
