A zase ten konec

Léto pomalu končí a my všichni, kdo se řídíme kalendářem školního roku, se už pomalu chystáme do školy, ať už se jedná o nás učitele nebo o naše studenty. Když se zeptám svých dětí (jsou to dvojčata a ještě k tomu holky a každá jiná), jestli se do školy těší, výjimečně odpoví stejně, že ne, že by měly být prázdniny alespoň jednou tak dlouhé a nejlepší by bylo, kdyby do školy nemusely vůbec. Hned vzápětí však oddávají, že se jim stýská po panu učiteli Robertovi, kterého mají na několik předmětů, a hlavně se o ně stará v družině, kde se jim moc líbí. Potom se taky vzpomenou na paní kuchařky, které výborně vaří a děti si tak chodí často přidávat. Pak přijde na řadu paní ředitelka, ta má výborné nápady a vymýšlí spoustu akcí, a paní učitelka na hudebku a druhá paní učitelka na sloh, obě jsou moc hodné a je s nima legrace. Nakonec z nich doslova vypadne, že už se jim po škole stýská a že už se vlastně do ní těší. Musím říct, že u mě je to podobné. Člověk si rychle zvykne, že nemusí ráno brzo vstávat, že když něco neudělá jeden den, má ještě dalších 61 nebo o něco méně, že nemusí vymýšlet písemky, diktáty a podobně. Řekla bych, že tenhle konec nepatří k těm smutnějším, spíš právě naopak, patří k těm veselým.

Z. Jirchářová