Aktuální retrospektiva

Tak – a je to! Snad jsem tím nadpisem alespoň trochu vybruslil z průšvihu: píši totiž opět po termínu (což mne opravdu mrzí, Haničko, ale jak se říká „není kouře bez ohně“ – tak mi to snad zase projde…). A také doufám, že pořád platí „všechno zlé je k něčemu dobré“ – díky tomu zpoždění se totiž mohu pochlubit, že jsem byl poprvé(!) v životě volit prezidenta.  To „poprvé“ ale opravdu nezdůrazňuji z ješitnosti, nýbrž (ta spojka se mi líbí – „nýbrž“ – už jsem ji dlouho nepoužil…) v souvislosti  s jedním rozhovorem, který jsem před volbami kdesi četl: devadesátiletý pán v něm vyprávěl, že zažil  všech  deset(?) našich dosavadních prezidentů… tak mne napadlo mrknout se, jak jsem na tom v tomhle ohledu já  – a – ani bych tomu sám nevěřil,  zažil  jsem jich sedm (prezidentů).  Opravdu…  a když už jsem byl v tom bádání, tak jsem si stáhl z netu  životopisy všech těch pánů (je to fakt zajímavé čtení – ve škole jsme se z toho pomalu nic neučili – snad jenom jména a data narození) a najednou se mi začaly vybavovat jedna za druhou vzpomínky... Nejstarší z nich je stará šedesát let: byly mi tehdy necelé tři roky a vím, že jsem zrovna (z něčeho celý rozvrkočený) vtrhl do dolní kuchyně v našem starém baráku, ale o důvod té radosti jsem se již podělit jaksi nestihl – zůstal jsem stát ve dveřích a zíral na dospělé členy rodiny, kteří tam zádumčivě postávali – ta stísněná atmosféra mne okamžitě obklopila, přesto ze mne ještě stačilo vypadnout rozjívené (ač již trochu nejisté) „Co se děje…?“.  Chviličku bylo ticho… a potom někdo (nejspíš dědeček) řekl zvláštně bezbarvým hlasem: „Umřel Klement Gottwald…“. Bylo 14. března 1953… O politických procesech jsem v té době (a samozřejmě ještě dlouho potom) neměl ani tušení… „Svého“ druhého prezidenta (Antonína Zápotockého) jsem začal vnímat také až po jeho smrti – coby autora dětské knihy „Barunka“. Ta se mi fakt líbila a když jsem se teď do ní znovu začetl, dost se divím, co všechno tam soudruh prezident mohl napsat – zaplať pánbůh, nějak jsem prostě v dětství to „třídní hledisko“ (citace z recenze) nevnímal, Barunka pro mne prostě byla malá copatá holčička, která se mi moc líbila. Měla staršího bráchu Pepíka - a třeba ve vyprávění  o přípravě Vánoc  se mimo jiné píše „…První starostí byly jesličky. Bez těch by nebyly žádné vánoce (tehdy se psalo malé „v“)…“ a vyprávění je doplněno pod čarou vysvětlivkou „Vánoce připomínají Ježíšovo narození. Jsou součástí církevního neboli liturgického roku…“ (atd.).  Mohl bych  pokračovat například tím, jak jsme se školou vítali při jeho návštěvě Varnsdorfu „mého“ třetího prezidenta soudruha Antonína Novotného…  ale nebudu, to by ta moje  retrospektiva nebyla moc aktuální  – nestačil bych vám třeba připomenout, že je za námi další silvestr – ohňostroje mám rád od malička, ale nemuselo by při nich v posledních letech být tolik rambajsu, co děsí zvířátka a malé Barunky. I Vánoce mám rád odjakživa. Škoda, že jsem letos nějak nezvládl jarmareční focení – prostě jsem neměl svůj den: fotek pár a ještě nic moc… tak jsem si vyfotil alespoň Ježíška, který mi dělal společnost ještě celé prázdniny a rekordního dědulu  Mrazulu od Starsek, protože ani na ty jsem se nestihl podívat. Ale přece – určitě poznáváte pana starostu Martina Louku? Dobrý „fotoúlovek“, ten pohled a vůbec – rád bych věděl, co si v tu chvíli myslel – nebo raději ne… no schválně – kdo byste řekl, že jsme spolužáci z „dvanáctiletky“… poslední varnsdorfský maturitní ročník, rok 1968!? Pepu už většina z vás zná. Možná si ale říkáte, proč ho sem zase cpu? Přece proto, že i on mi dělal po celé prázdniny společnost a protože byl hodný, dostal od Ježíška ledový salát, seno a mrkev. Byl rád. To my, když jsme byli malí, jsme hlavně vždycky chtěli co největší vánoční  stromeček „až do stropu“. A největší radost nám udělal tatínek, když jednou, místo aby stromeček zkrátil, vzal vrtačku a – aby se nám na vrchol stromečku vešla i naše oblíbená třípatrová špička – vyvrtal do stropu díru… Poslední obrázek je z 12. prosince 2012. To mi zase celá parta kolem „Paso por  aqui“ udělala radost svojí pílí a zájmem, začínám prostě věřit, že naše archivní bádání dotáhneme do zdárného konce… tak hodně štěstí v novém roce, opatrujte se a občas se i ohlédněte…

                                                                                                                                                     Mgr. Vladimír Holeček