Končící Oktáva

Zapomenout na to, kdo jsme, je na výsost nejvyšší drzost, jakou si vůbec dokáže člověk dovolit. Ale přeci se to stává: že někdy nevíme, kdo jsme a děláme ze sebe podobně ubohé karikatury, jako jsou ztvárněné postavy v komiksech. Jsem toho názoru, že vlastí osobnost zapřít nelze a už vůbec ne zapomenout. Vždyť to je jako kdybych řekla, že mé ruce nejsou mé, ale cizí, a přitom bych lhala, až tiskne-vždyť bych je měla přidělané k tělu. Jak tedy dokáže člověk zapřít sebe?

Život, jak mi řekl pan profesor, je jedno velké tajemství. Každý den nám život pomalu odhaluje, co skrývá, krůček po krůčku, až jednoho dne, zjistíme, kdo a proč jsme. Je to jen spekulace, nic víc-to si snad ani nedovolím říct - pouhá domněnka, že na konci objevíme „smysl“, jenž nám byl po celý čas záhadou. Je opravdu lehké nerozumět a snazší je vůbec nehledat. A proto je snadné zapřít sebe, stejně jako zapřít i to, že život má nějaký smysl.

Nepatřilo to k mým nejlepším pracím, ale nebyl čas se zabývat věcmi, co byly tak nepodstatné a minulé. Zásah do mé mysli byl natolik velký, že jsem se rozhodla ponechat práci horšímu hodnocení, než trápit svůj mozek těmi nesmysly, které mi beztak rychle odcházely z mysli, jako přicházely.

Nepohodlná židle mě tlačila do zad, světlo trápilo unavené oči, nohy nateklé, až hrůza, a přece jsem se do toho pustila. Po vyčerpávajícím týdnu samých pomíjivých vzpomínek a úporném snažení. A když jsem usoudila, že toho mám dost, měla jsem toho opravdu dost. Stačilo by už jen malinko a mohla bych svůj nešvar a velké zarmoucení z toho všeho přenést na ducha rodiny. I přes to, jak moc jsem nezvládala své vlastní myšlenky a pocity, jsem držela nervy pěkně na uzdě a s malým odpočinkem, jsem si začala říkat: „Třeba to nebude tak hrozné.“

Zavřela jsem napůl znechuceně a napůl spokojeně notebook, který už měl svá nejlepší léta za sebou. Sledovala jsem modrou kontrolku, dokud nezhasla a počítač si úlevně neoddychl tichým zavrčením. Promnula jsem si spánky a nakonec se zvedla. Menší protáhnutí, o němž jsem neměla příliš valné mínění, mi stejně nepomohlo-jen mi tak utvrdilo názor v tom, že jsem po každém cviku ještě mrzutější a jsou absolutně k ničemu (minimálně vhodné do příruček o tom „jak zdravě žít“). Když už jsem zapřemýšlela nad zdravým duchem života, napadlo mě: „Co pěkně posloužit nejprve žaludku něčím dobrým a potom vyrazit ven a rozpohybovat se trochu při procházce v parku naproti přes ulici?“ Ale jen co jsem vyhlédla z okna, přešla mě všechna chuť na vycházku-lilo jako z konve, div markýza u obchodu pod naším bytem nepodlehla prudkému slejváku a nebyla skoro děravá. Popuzeně jsem zamručela a zamumlala si pod nos, jak mizerné počasí to dnes je. Krátce na to jsem pomalu stejný názor měla na výhled do poloprázdné lednice. Něco přes minutu jsem stála před chladící mašinkou a nepřítomně mžourala do žlutého světla uvnitř. „Mlíko, sýr, konzerva fazolí, jogurt…“ zhodnotila jsem stav v každém regále a nakonec jsem čapla po jogurtu. Rychle jsem se obrátila směrem ke koši, kam jogurt pochvíli přistál (spotřebujte do 5. 4. 2013 - opravdu skvělá ponuka od lednice, když dnes se psalo dvaadvacátého.

Opět znavená a opět mrzutá jsem padla na znak do měkkého gauče. Chvíli jsem bloumala očima po malovaném stropě - nedávno jsem si usmyslila, že si vymaluji (samozřejmě za pomoci celé rodiny, bez které by se to neobešlo), a tak jsem strop pomalovala jako svěží, mírně oblačné nebe - znenadání mě však z mého počínání vytrhl zvonek. Chvíli jsem čekala, zdali to není jen špatný sluch, nebo omyl dole u dveří, ale když jsem uslyšela silné zabouchání na dveře, vyvedlo mě to dokonale z mé pochmurné nálady. Rázem jsem přešla ve vznětlivou. Připlácla jsem si polštář na tvář a obě uši, a tiše doufala, že se narušitel obrátí čelem vzad a hezky odkráčí zpět, odkud přišel. Když ani třetí, tentokráte dlouhé zazvonění neodradilo vetřelce od dveří, hodila jsem polštář zpět na pohovku a po vlastních nohách odpochodovala otevřít.

Kdo by to byl řekl, že sama radost a dobrá nálada zavítá dnes u mých dveří a potěší mě svou návštěvou. „Babi!“ Zajásala jsem samým překvapením při pohledu na stařenku malého vzrůstu, vkusně oblečenou do jarního kabátku, s červeným deštníkem v ruce a úsměvem od ucha k uchu. Jak jsem prve byla skoro naštvaná, že mě někdo otravuje, teď mi přišlo úplně hloupé se zlobit, nebo nadávat a můj předchozí mrzutý den jsem mohla kopnout pravou nohou ven ze dveří. Jen jsem v duchu potěšeně volala: „Sbohem ty mizerná nálado a už se nevracej!“ „Co tu děláš?“ Objala jsem svou „babču“ a rychle ji pozvala dál. Jak dlouho to bylo, co jsme se viděly naposledy? Tři měsíce, možná víc? Hbitě jsem jí vzala deštník a kabát-ten jsem pověsila na věšák vedle svého vlastního a deštník roztáhla do vany v koupelně.

Honem jsem vyběhla, abych se věnovala nečekanému hostu. Jen co jsme se posadili v kuchyni, ponukla jsem jí kávu a čaj. Dobrou hodinu jsme povídali o Švýcarsku, kam se před půl rokem stěhovala, o Benátkách, kam se chystá a nakonec došla řeč na „zkoušky“. „Pověz, učíš se?“ usrkla ze svého šálku s čajem a naoko přísně se na mě zadívala - ale já věděla, že to myslí doopravdy. Popravdě, neměla jsem, co bych řekla. Ohledně svého momentálního nervového kolapsu jsem nechtěla pronést ani slovo a o hromadě učení jak by smet. A tak jsem jen přitakala: „Učím, učím.“

Ještě chvíli celá konverzace nebezpečně kroužila okolo maturitních zkoušek a nakonec se „babča“ zvedla a oznámila mi, že má naspěch a že bude muset letět. Trochu zaraženě a sklesle jsem poznamenala, že tu poseděla jen tak krátko a už chce jít. Na to ona mávla rukou, že prý se staví zítra, když budu chtít, načež jsem horlivě kývala, ať se nezdráhá a klidně tu zůstane až do neděle. Odpovědí mi byl děkovný smích a upřímná odpověď, že má spoustu práce se zařizováním nového obchodu, a že já stejně potřebuji klid na studia. Trochu zklamaně jsem přiznala, že má „babča“ ohledně učení pravdu-vždycky mě prokoukne.

Tak jsme si popřály hezký zbytek dne, brzké shledání a upřímně se rozloučili. Pak zaklaply dveře a já byla opět sama. I když jsem byla smutná, že „babča“ odešla, měla jsem lepší náladu, než před jejím příchodem. Zvláštní, co tahle malá křehká stařenka dokáže se svým upřímným úsměvem a klidnou povahou. Div jsem nedupala, přeběhla jsem kuchyň, dlouhou chodbu a nakonec jsem sedla zpět na židli ke stolu, na kterém tiše vrněl laptop v úsporném režimu. Vrhla jsem se po něm, skoro že nespadl, otevřela ho a „probudila“ k životu. „No tak vstávej ty lenochu, máme práci-spoustu práce-a nezbývá nám pomalu ani týden!“ pobízela jsem ho, i když jsem věděla, že můj malý přítel i přes jeho inteligenci není živý a neslyší mě.

Vybaflo na mě pár oken textového dokumentu, rychle jsem je pozavírala, otevřela nové a začala psát. Přes původní chmurné myšlenky, melancholickou náladu, pošmourno venku, prázdnou lednici a nervy na dranc jsem se přenesla, co by dup a začala jsem nanovo. Tentokrát s dobrou náladou, čistou hlavou a s chutí jsem nanovo začala psát. A pak už to šlo jak po másle. Jedno téma po druhém a já nemyslela na nic jiného-jen na dvě věci-na zkoušky a na „babču“, kdy ji znovu uvidím. Nic mi nestálo v cestě: maturita bude moje-díky babi!

Věnováno studentům posledního ročníku na Varnsdorfském Gymnáziu, kteří tak jako já zažívají v posledních týdnech muka při zpracovávání témat, učení se a vyrovnávání se se stresem, a také našim blízkým, kteří nás dennodenně podporují a ulehčují nám vše upřímnými úsměvy a moudrými radami. „Společně to dáme!“

Radka Jančová