Krajina za školou
„Krajina za školou“ je projekt, ve kterém studenti pomocí historických snímků různých míst a objektů vyhledávají identická místa a sledují jejich vývojové změny. Tento osobní zážitek z terénu zpracují pomocí digitálního fotoaparátu pro výukový a prezentační materiál, ve kterém shrnou výsledky svého studia. Terénní výzkum je pro ně aktivní činností pohybovou, až sportovní, mimo prostory školy.
Takto vytvořené fotodvojice převedou na tzv. „prolínačku“, která ukazuje názorně příslušnou historickou změnu. V rámci projektu používají studenti počítače, fotoaparáty, videokamery, scannery, digitální diktafony, grafické programy i webová administrátorská rozhraní.
Učí se týmové práci, získávání partnerů, dělení zodpovědnosti, užšímu vztahu ke kulturní historii, životnímu prostředí. Realizace projektu a vytvořené výukové moduly souvisí s předměty: dějepis, zeměpis, přírodopis, biologie, občanská nauka, základy společenských věd, informatika, cizí jazyky a český jazyk.
Výstupem nebudou jen fotodvojice, prolínačky a jejich popis, ale i vernisáž a publikace.
František Paulus
koordinátor projektu
Příbehy lužických domů
Tak nejdřív asi abych vám vysvětlil, proč jsem neměl ve škole rád zeměpis a proč se tudíž nehodím k tomu, abych psal řádky, které teď vidíte před sebou. To bylo tak, krajinu a místa, která vás čekají uvnitř této knížky, na stránkách dalších, na obrázcích plných poezie a něhy, popisoval náš učitel asi takhle:
…krajina nepříliš rozlehlá, ovšem přírodními půvaby oplývající, sever Čech, kolem města Děčína, je to oblast s výjimečnými a svéráznými skalními tvary v pískovcích, které přitahují četné návštěvníky z domova i ze zahraničí, pozoruhodné je i celkové uspořádání horopisných jednotek vyvolané mladými pohyby zemské kůry…
K smrti mě to nudilo a rád bych se někdy dozvěděl, proč jsme si radši nešli sednout někam do jehličí, když jsme ty pozoruhodnosti měli všechny přímo u nosu. To až mnohem později, když jsem nevyspalý pod převisem vstával a viděl východ slunce, nebo když jsem narazil na nenadálý ohyb cesty a podivuhodnou siluetu kopců před sebou…
Až když jsem viděl staré pokroucené jabloně, které sázely ruce Němců, kteří už tady dávno nežijí, ale jejich zářivě rudá jablka zůstávají na stromech ještě dlouho potom, co opadá listí a napadne bílý sníh. Až po mnohé únavě cest, po mnohém nevyspání a mnohém nepochopení, mohl jsem se konečně v klidu natáhnout na starou neposečenou trávu a přiznat si, že to, co jsem nesměl poznat ve školách, našel jsem poházené podél cest, v mělkých příkopech, které jsem dříve nepovažoval za důležité. Hledal jsem cíl a netušil jsem, že je všude kolem, především pak tam, kde bych ho vůbec netušil.
Slova jsou zoufale málo. Popište jedinou jabloň, jediné stéblo té trávy, jediný západ slunce. Marné namáhání. Mnohem lepší je jít a ochutnávat. Z těch dobrot zdarma dávaných, tak běžných a přece jedinečných. To se jen tak neomrzí. Vlezte si do spacáku v noci, ráno vás probudí čerstvý sníh. Povídejte si s někým koho neznáte, už ho nikdy neuvidíte a přeci se vám po něm bude často stýskat. Nasbírejte si sedm stejných kamínků a pak je dejte někomu, koho máte rádi. Dlouho se dívejte na Labe, pomalu plynoucí voda, odměnou k tomu klidu bude ledňáček tak blízko vás, že tomu stejně nikdo neuvěří.
A tak to jde dál a dál, zdánlivě do nekonečna. Jenže naše životy skončí stejně jako životy těch, kteří tenkrát stály za fotoaparátem a technikou směšnou na naše poměry, snažili se zachytit to, co měli rádi. Aby i ostatní viděli, a třeba se taky zamilovali, nebo alespoň trpěli náklonností, nebo se snad šli projít po těch místech, kde je dneska jen bodláčí, vrypy ve skalách, náznaky kamenných stupňů, nebo ty čarodějné jabloně. Nepoužívejte příliš slova. Zapněte ty staré dobré páky, na které tolik žehráte a které vám dal kdysi do punčoch Mikuláš.
Obujte si na ně boty a podnikněte znovu tu výpravu, o které jste kdysi jako děti snily. Najdete staré zahrady, mlýny, základy tajemného stavení, pár skleněných lahví, porcelánové zátky a ještě něco málo navíc. Budou vás bolet nohy, budete toužit po posteli a po spánku, budete mít žízeň i hlad, ale po dlouhé a předlouhé době poznáte konečně to, co jste se v hodinách zeměpisu naučit nemohli.
Projekt o lužických domech na naší škole příjemně překvapil. Učitele, studenty, ale brzy i širokou veřejnost. Práci studentů, kterou nás vedl Mgr. František Paulus, začala brzy zajímat rodiče. Od vzniku prvních prolínaček a fotodvojic pak celý projekt získal popularitu a vzbudil zájem u mnoha studentů. Už naše první výstava o historii domů a krajiny v malé vesničce Kytlice měla hezký ohlas mezi těmi, kteří se přišli podívat – v prosinci 2005 ji navštívilo více než pět set návštěvníků. O výstavě se psalo v našich i německých novinách. Díky tomu vznikl i další prostor, protože se k práci našich studentů připojili i studenti z Lužickosrbského gymnázia v Budyšíně.
Do školy chodíme, protože musíme. A taky proto, abychom se naučili počítat, číst, psát, zvládli jsme kotrmelec a zapamatovali si pár dalších dat. Děláme to prý proto, abychom si cvičili mysl a tělo a díky tomu se nám pak později lépe žilo. Právě v tom životě však většinu těch naučených věcí nějak poztrácíme a zapomeneme.
Ve škole se však zapomíná na oči, což je škoda, protože ony tím zanedbáváním zleniví. Když jsme dospělí, nežasneme už nad pampeliškou, je pro nás nezajímavý let ptáka a o svém morčeti nevyprávíme všem známým stokrát dokola, jaké má packy a jak roztomile se kouká. Což je škoda. Podívat se se zájmem na strom, kolem kterého každý den chodíme, vnímat strukturu větvoví a těšit se na grošování jeho listí, to jsou věci k nezaplacení. Kromě vyjmenovaných slov je nutné si každé ráno tříbit zrak a dívat se na každou věc, každého člověka znovu a znovu, jako by to bylo poprvé.
V projektu studentů: „Příbehy lužických domů“ jde právě o ty oči a vidění. Stokrát přehlédnuté drobnosti opět ožily navzdory plynutí času. A naše oči se cvičí a žasnou. Právě proto je tenhle projekt tak výjimečný. Krajina Sudet ztratila souvislosti a vazby na kořeny původních obyvatel – „českých Němců“.
Při rozhovorech s rodáky, s těmi kteří směli po válce zůstat, při prohledávání archivů, ale i při všech dalších setkáních se problematika odsunu připomínala stále častěji. Kromě historických souvislostí vznikala i sounáležitost s místem v kterém žijeme. S místem, které po dobách významné prosperity zažilo hospodářskou krizi, druhou světovou válku v naprosto ojedinělých souvislostech, hrůzy vyhnání, komunistickou devastaci, a až po roce 1989 pozvolný návrat k časům, dobám a příběhům normálnějším.
ThMgr. Jiří Čunát
ředitel gymnázia
Prolínačky a více o projektu naleznete na www.krajinazaškolou.cz.
