Malá pomaturitní etuda

Je to sotva pár dnů – pelášil jsem (tj. šel svižným krokem) zrovna kolem DéeMka, když tu náhle vedle mne elegantně zastavilo auto – naštěstí (a to bych po posledně popsaných zážitcích celkem očekával) z něj nevyskočila žádná podivná individua s úmyslem okrást mne, stařečka, o BILLA kartu, téměř čerstvý chléb a zbytky červencové výplaty, ale za okénkem se objevila vysmátá Míša K. a jestli prý nechci hodit domů. Stále ještě posedlý radostí z toho, „že již zase skáču přes kaluže“, zdvořile jsem její nabídku odmítl, ale radost mi udělala velikou, to tedy ano… A tak jsem pokračoval v cestě „po svých“ a přemýšlel o tom, jak těch osm společných let zase uteklo – a že už v květnu jsem se rozhodl o těch pocitech napsat povídání na naše webovky. Jenomže jedna věc je „co“ a druhá „jak“. A od té doby pořád koumám, aby to povídání nevyznělo moc pateticky a zároveň aby tam bylo všechno: proč se někdo při loučení směje, jiný pláče, další se tváří „jakoby nic“ a jiný dokonce jako „vo co go“, že člověka v životě spousta věcí, které chtěl někomu povědět, napadne „až pak“ a když ho napadnou včas, tak je zase tak nějak ze sebe z různých důvodů nedostane – že to tak prostě v životě chodí, ve všem… Můj dědeček by mi v takové situaci nejspíš řekl „…nedělej z toho vědu a mluv, jak ti zobák narost…“. Tak tedy zkrátka vám všem přeji hodně štěstí, ať se vám v životě všechno daří a když se někdy přece jenom nezadaří, klidně si posmutněte, ale nezoufejte – vždyť život je vlastně jenom taková věčná maturita s předem povolenými opravkami a jenom na nás záleží, jestli k nim půjdeme nebo ne! Prostě – mějte se moc hezky a určitě občas přijďte povyprávět… jakže vás to učili vaši latiníci? Per aspera ad astra? A ještě tohle se mi líbí: „Vítězství se dostává tomu, kdo všechno pečlivě uváží – lidé tomu pak říkají štěstí. A toho, kdo se včas nepostará o to, čeho je třeba, nemine porážka – tomu se říká neštěstí.“ Autorem téhle myšlenky je Roald Amundsen a já už vás jenom pěkně pozdravím: NA SHLEDANOU...

Mgr. Vladimír Holeček