24. květen 2013 - Mezinárodní den prodavačů cibule - Noc kostelů - Schrödingerův institut - klášter Jiříkov
"A je to tu. Náš významný den právě nastal. Pro nezasvěcené obyčejný den - pátek jako každý jiný. Pro naši skupinu (třídu) den významný, památný, nezapomenutelný."
(Kačka)
"Začalo to všechno jedním těžkým úkolem s tajemným a pro nás bezobsažným názvem Kalendář - cibule. Nevěděli jsme, co od něj očekávat. A co se očekává od nás? Rok a půl práce."
(Markéta)
"Každý z nás si vybral 10 dní v roce a zpracoval je jako listy kalendáře. Psali jsme o událostech, příbězích našeho života, vzpomínkách našich blízkých, o rodokmenech, našem dětství, věcech, které máme rádi, o oblíbených lidech, písních, jídlech… Ale také o našich plánech a obavách z budoucnosti."
(Saša)
"Výstupem našich prací je kniha rukopisných i elektronických prací, na které se podíleli studenti nejen naší třídy, a hlavně také naši učitelé, kteří nás při práci vedli a honili a hlavně pan ředitel, který celý projekt vymyslel."
(Jára)
"A právě tahle kniha hrála v tento den hlavní roli. Je hezká a doufám, že i za 50 let bude k přečtení, protože jsme ji dnes viděli poprvé a naposled. Měla být spolu s dalšími drobnostmi (osobními fotografiemi, dopisy, předměty našeho dnešního běžného života) uložena do speciální truhly, která se zapečetí a smí otevřít až za 50 let."
(Míša)
"Páteční večer byl pro mě nezapomenutelný. Bylo to naposledy, co jsem viděl otevřenou truhlu s dílem mým a mých spolužáků. Naší dlouhé práce. Já sám v ní mám několik listů a spoustu vzpomínek. Truhla, kterou uvidím - jestli uvidím - za 50 let. To je dlouhá doba. Kdo ví, co se stane?" (Jakub)
"Po uvítacím proslovu následovalo čtení vybraných prací studentů v podání našich nejlepších recitátorů a řečníků, které chytlo za srdce a dojalo snad všechny."
(David)
"Kolik lidí z celé republiky nebo světa má šanci stát se součástí takového projektu? Kromě nás žádní, protože cibule jsou jedinečné."
(Štěpánka)
"Po promluvách se náš cenný, vzpomínkami a emocemi zaplněný poklad uzavřel a truhla zapečetila. Teď je připravena k převezení do Litoměřic na biskupství, kde bude uložena a kam máme dovoleno ji jakožto autoři doprovodit."
(Lucka)
"Opravdový konec našeho projektu uvidíme až za padesát let."
(Lenka)
"Zapamatuji si hlavně tváře, pocity – vztahy, které se k nim vážou. Nemohu se dočkat změn, které za těch 50 let nastanou. Už nebudeme jen děti … Budeme dospělí. Staří? Budeme mít spoustu nových vzpomínek, budeme si o nich při setkání povídat a hlavně … Hlavně si vzpomeneme na ty, co už tam s námi nebudou. Na ty, kteří nás směrovali. Dávali nám vítr do plachet. Těším se a budu šťastný, ale zároveň … Vlastně věřím, že tam budou všichni milovaní s námi. Možná ne tak, jak bychom si přáli, ale budou…!"
(Patrik)
 |
 |
 |
 |
