O psech, lidech a Karlu Krylovi

Včera byla sobota. Dnes je neděle. A zítra bude pondělí... V pondělí si pojedu lehnout do nemocnice (tak to říkávala moje babička, když někdo trochu víc omarodil…). Dnes píši tohle povídání na webovky (tenhle výraz moje babička znát nemohla, letos by jí bylo 114 let …). A včera (to byla sobota, jak jsem již jednou napsal) jsem si šel koupit „deštník na jedno použití“ – to kdyby pršelo, tak abych v té nemocnici moc nenadělal (takhle by to zase řekl můj dědeček…). Šli jsme se Stenouškem, jak jinak, že… a šli jsme pro ten deštník od nás z Karlovky do Hvězdy. Po cestě jsme, jak už je v kraji zvykem, potkali alespoň deset známých i neznámých lidiček (spíš patnáct, řekl bych já…), kteří prohodili pár laskavých či uznalých slov o tom hodném, hezkém a poslušném pejskovi – nebo se alespoň usmáli… to mě vždycky potěší nejvíc, vidět, jak se někdo takhle bezděčně raduje! No, došli jsme k té Hvězdě, Stenoušek se uvelebil ve stínu u popelnic a já jsem zaběhl pro ten deštník. Ani tři minutky mi to netrvalo, vybral jsem si obstojný vystřelovák za pajdu a cestou k pokladně jsem se ještě rozhodl koupit sekundové lepidlo: A v tom se to stalo – jenom jsem stačil postřehnout, že se nade mnou kdosi sklání a v tu chvíli zazněl obchoďáčkem mohutný hlas - „Příště si vem toho psa rovnou sem do toho krámu, ty debile!“. Chlap zmizel, jak se objevil, a abych se přiznal, teprve venku mi úplně došlo, že se to týkalo Stenouška a mne… Ale stejně bych se asi nepral – Stenoušek ležel na svém místě za popelnicemi a cestou do školy jsme se ještě zastavili v „novinách“ (takhle to říkávali babička i dědeček…). V novinách si s paní prodavačkou povídaly další dvě paní, nikdo nás nevyhazoval a ještě nás pochválili. Tak jsem si koupil „Svět psů“ a šli jsme. A protože umím číst, tak jsem si v Praktickém slovníku medicíny našel, že debilita je slabomyslnost, nejlehčí stupeň oligofrenie, a že debil dosahuje v dospělosti úrovně nejvýše dvanáctiletého dítěte; debil může mít slušnou paměť a při pečlivé výchově někdy zůstává debilita poměrně skryta. Tak jsem se docela uklidnil, protože za těch bezmála čtyřicet let kantořiny jsem poznal spoustu fantastických dvanáctiletých dětí a dobře vychovaný asi také budu – protože jinak bych byl na toho pána sprostý a možná bych ho i chtěl bít…  a paměť mám asi také docela slušnou, když si pamatuji, co říkávali dědeček s babičkou! No, třeba se ten pán ráno pohádal s manželkou nebo mu upadl chleba namazanou stranou dolů, třeba se jenom špatně vyspal, má bolavá záda… prostě „Hodně štěstí, pane!“ A vám všem přeji krásné prázdniny, dávejte na sebe pozor, ať se zase ve zdraví sejdeme a kdyby se vám někdy zdálo, že je život d., tak si vzpomeňte třeba na tyhle verše od Karla Kryla: „…pro touhu, pro touhu po kráse, děkuji za ošklivost, za to že, za to že utká se, láska a nevraživost, pro sladkost, pro sladkost usnutí, děkuji za únavu, děkuji za ohně vzplanutí i za šumění splavu, děkuji…“!

Mgr. Vladimír Holeček