O setkání s panem Josefem Poláčkem
Byl prosinec. Nevím, co to pro studenty z jiných škol znamená, ale nám, studentům i učitelům varnsdorfského gymnázia, tento měsíc přináší něco speciálního, zcela odlišného. Právě jeden z prosincových školních dnů trávíme docela jinak. Zapojujeme se do projektové výuky, v níž máme šanci zvolit si téma takové, jaké nás opravdu zajímá. Pro řadu z nás to tak může znamenat kvalitní dopoledne plné přínosných informací, které nám jsou podávány zcela jinou formou. Mám-li být realistkou, musím přiznat, že pro jiné to také může být ideální příležitost, jak “zabít” den.
Osobně jsem se letos rozhodla napsat své jméno pod projekt paní Krejčové. Ten byl zaměřen na umělce, kteří sami zažili válečné období. Když jsme se pak 12. prosince 2012 sešli v učebně, kde se část našeho projektu odehrávala, jistě jsme se dozvěděli spoustu prostých faktů i zajímavostí o mnohých z umělců.
Pro každého z nás tento den představoval opravdu jen část projektu, protože samotnému dni, věnovanému našim prezentacím, předcházela samostatná příprava. Bylo jen na nás, kterou osobnost si v rámci projektového dnu zvolíme za tu svou. Osobně mám vždy raději, když se s člověkem, který se má stát předmětem mého zájmu, můžu osobně setkat. I když je taková možnost v mnoha případech utopistická, mně se díky onomu projektu přeci jen naskytla. Inspirována svými rodiči jsem tak zanedlouho stála u dveří pana Poláčka. Snad poprvé jsem se setkala se svým dlouholetým téměř sousedem, o jehož tvorbě jsem dříve neměla nejmenší tušení. Protože je pan Poláček nejen výtečným malířem, ale také osobou se srdcem na tom nejsprávnějším místě, vyhověl mi a věnoval mi čas. Ten vyplnil příjemným a nutno podotknout velice zajímavým vyprávěním věnovanému jak své tvorbě, tak svému životu jako takovému.
Za hodinku jeho poutavého vyprávění jsem se tak dozvěděla spoustu informací o jeho osobě. Dnes už tedy vím, že pan Poláček není místním rodákem, a o to větší štěstí, my - varnsdorfští obyvatelé - máme, že ho životní cesty zavedly z Chábor u Dobrušky, kde se narodil, přes Prahu, kde studoval až do místních končin.
Jeho talent byl už od útlého věku k nepřehlédnutí, a tak jistě nikoho nepřekvapí, že již ve svých devatenácti letech uspořádal svou první výstavu, kterou v průběhu dalších let střídala jedna za druhou. Tehdy ještě pracoval jako uvaděč v kině, a tak není divu, že jeho výstava byla směřována tímto směrem. Obyvatelům Dobrušky se tak naskytla jedinečná příležitost shlédnout výstavu podobizen herců a hereček, kteří jim do té doby byli známí především z plátna tamějšího kina Panorama.
K rozvoji jeho talentu jistě přispěla i umělecká škola, kvůli jejímuž studiu pan Poláček opustil své rodiště. Pro jemnost svých kreseb a lehkost své ruky byl dokonce doporučen na studium kartografie, na které později přestoupil. V průběhu studií i po nich se věnoval tvorbě, kterou měl nejraději. Na jeho konto se tak připisovaly další a další umělecké karikatury známých osobností, noviny byly plněny jeho kreslenými vtipy, kterých k dnešním dnům nakreslil již více než sedm tisíc. Jeho díla může každý lehce poznat, a to podle struktury kresby vlasů, kdy každý jeden vlas je vykreslen samostatně. Osobně si ani nedokážu představit, jak velká trpělivost je pro takovou tvorbu potřeba. Další zajímavou metodou je bezesporu metoda tupáže, za pomocí níž nechává pan Poláček vyniknout krásu krajiny. Metoda, která ale musí každého zcela ohromit, je vertikální šrafika. Vykreslit pouze pomocí svislých čar krásný obraz je opravdu jedinečným uměním. A když píši jedinečným, vím, co tím chci říct. Pan Poláček je totiž jediným umělcem na světě, který se této metodě věnuje. Teď už vážně nikoho nemůže překvapit, že se pan Poláček stal čestným občanem města Varnsdorf a držitelem Řádu bílé opice, který uděluje Česká unie karikaturistů, jejímž je členem.
Talent je nepopíratelný jak v něm samém, tak v jeho dceři i vnučce, která měla svou první výstavu již ve dvou letech věku.
Nechtěla bych však chválu na jeho osobu směřovat jen uměleckým směrem. Pan Poláček je ve svém věku 87 let neskutečně vitálním člověkem, na kterém je vidět, že ho život baví. Nevyčerpatelným zdrojem energie mu zcela jistě je jeho manželka, se kterou tvoří až neskutečně harmonicky působící pár. Setkání s nimi pro mě byl jeden z nejhezčích a nejemotivnějších zážitků předchozích předvánočních časů a odcházela jsem z něj plna nové energie, radosti a síly.
Prostředníkem takového setkání mi byl právě jeden z projektových dnů našeho gymnázia, a tak doufám, že podobně přínosně a zároveň příjemně stráví přípravu na svůj vybraný projekt další a další studenti. Později nám pak může být až s podivem, jak dlouho se nám lidé daných profesních i osobních hodnot skrývali před očima…
Andrea Sýkorová Oktáva A
