Ostrovy odporu
A někdy se zdálo, jako by pršelo i zespodu, jak říkal Forrest Gump. Plavili jsme sebe do Veletržáku. Už jsem odvykl té naší pramatičce lehce svingující a těžce tikající. Její podbízivost uzemňovaly potrhané punčocháče alespoň někde věčně zašlých a unavených ulic. Po čase nám všem přestal proudit kofein v žilách a byla nutná transfuze krve. Palác umění se dostal do našeho zaměřovače po 20 minutách. Nabídka snad až příliš veliká pro netrénované duše z DeutschBöhmen. Smutné oči (mé) zajistily studentům vstup za vlídných 20 a mně …zdarma, protože mne oni hlídali.
I vstoupili jsme do kýženého prostoru plného nejroztodivnějších variací moderny. Znovu mě dostal Kokolia a Merta, pokud si dobře vzpomínám. Nicméně celičko mi to vše přišlo poněkud vyumělkované. Než mi utkví človíček v srdci, či mysli, tak mě musí buďto naštvat v něčem (lépe - co zajímá mne), nebo ňák oblažit. Jinak mám problém udržet ho ve vědomí. S obrazy je to podobné. Toužím po tom, aby mne zneklidnily, byly mi záhadou jako zahalená žena, nebo jemně pohladily. U obrazu mi může být i nevolno. Ale největší nevolno je, když vidíte pouze odraz stávajícího – kruh. Chci přesah.
Studenti za sebou táhli ztěžklé oči po zemi. I sdělili mi, že je jim teskno na duši. Tu zavelel jsem: „Vpřed do minulosti˝. Koupel to byla trochu nostalgická, avšak nadmíru příjemná. Vincent nám vlil sebespalující energii do žil (jíž na rozdíl od dnes můžete věřit). Cezanne nás uvrhl do hledačství nestranného prostoru. Světlo a ženy - Merci Monsieur Renoir. Pastelové Tahiťanky,…. kdo by se vracel Paule. Tančící duše, nebo duše tanečnic Henri? Seurat, Signac – líbezné chvění prostoru – provždy…
Díky za pohlazení a ven z toho mrtvolného neprostoru postmoderny (i když i přechod je nutný). Studenti BGV Akademie příslibu předmětu Goya a ten v černém 14.6 2012 Praha
Honza Hedvik
