Pozdrav od D. Dostálové aneb ať žije vetřelec
Je 19. září dopoledne a já se s tlukoucím srdcem sunu nahoru po schodech do ředitelny. Z nemocnice rovnou do práce. Potkávám usměvavé kolegy…“Jé, ahoj Dano, už jsi zdravá?“. Místo odpovědi hodím úsměv. Šupajdím si to rovnou k J. Jakoubkovi, který mě vítá radostnými slovy „Jé, Dano, už jste zdravá?“ Tady úsměv jako odpověď stačit nebude. Nadechnu se… „Pane Jakoubku, potřebuji s vámi mluvit…“ A tím bylo řečeno (a soudím, že i pochopeno) vše.
Chtěla bych se touto cestou rozloučit (na „chvíli“) a poděkovat (bez časového omezení). Loučení nechám logicky až na závěr.
Děkuji J. Jakoubkovi a F. Paulusovi, kteří i přesto, že jsem jim z minuty na minutu přidělala spoustu práce a starostí, se ke mně zachovali moc hezky a mile. Děkuji Romaně, která se mnou řeší záležitosti okolo a která mimochodem jakožto zkušená mamina z ultrazvukového obrázku už takhle brzy rozpoznala pohlaví mého budoucího dítěte, které se narodí někdy kolem apríla (uvidíme, Romčo, zda to bude apríl nebo ne :). Děkuji za milé reakce kolegům a kolegyním, téměř všichni měli z mé zprávy radost, a to i přesto, že se jim kvůli mně změní úvazky a rozvrh hodin, někomu přibyla i práce. Děkuji studentům za jejich milé reakce. Dívkám, které jsem zprávou o okamžitém odchodu rozbrečela, ale i všem ostatním bych chtěla vzkázat, že mě to moc mrzí, nechtěla jsem skončit okamžitě, ale ze zdravotních důvodů (zlobivý vetřelec) jsem neměla na výběr. Děkuji tímto za pochopení.
Mějte se všichni hezky a ať se vám daří!
D.Dostálová
 |
