Proč to nefungovalo a snad bude od příštích maturit líp
(malé ohlédnutí za maturitní písemnou prací z češtiny)
Proč to nefungovalo?
Protože maturitní písemná práce z češtiny historicky vždy byla a má být jakýmsi hmatatelným vrcholem všeho, co za střední školu student načerpal. Má vypovídat o vyzrálosti jeho osobnosti, všeobecném rozhledu, vyjadřovacích schopnostech, vyspělosti rozhodování a řešení při volbě tématu – a k tomu chybí prostor v zadáních, která už předem straší množstvím pravidel, omezení a tabulkových hodnocení.
Protože je snadnější a snad i příjemnější psát tak významnou práci, když vím, komu ji předložím. Právě díky slohovým pracím bývá češtinář tím, kdo má ke třídě i jednotlivcům velmi výjimečný a neopakovatelný vztah a ví, co jiní nevědí… (myslím, že kdo někdy opravoval školní slohové práce, mi rozumí).
Protože za šedesát ani devadesát minut se pořádná práce napsat prostě nedá!!! Dá se nejvýše zachytit první myšlenka, rychle hodit na papír. A přitom stále v podvědomí držet obavy jako: Aby to bylo dost dlouhé! Jaké že jsou ty zásady právě pro tenhle slohový útvar? Musím tam někam dostat přímou řeč! Snad jsem dodržel téma a nepustil se do toho moc zeširoka. Už musím končit, abych to po sobě ještě stačil přečíst…
Protože nechat opravovat náhodně přidělenému hodnotiteli skenované rukopisy na výrazných černých linkách, rukopisy žáků a studentů, po nichž prakticky nikdy nebylo požadováno dodržování norem písma (navíc v době, kdy se ve školství se způsoby psaní experimentuje a kdy se písemná komunikace v rukopise už téměř nepoužívá), které nemohou být tedy jednoznačně čitelné, je – promiňte mi ten výraz – do nebe volající pitomost.
A tak doufám za sebe i své studenty, že tenhle experiment definitivně skončil. A je mi upřímně líto vás, kteří jste kvůli němu o krásu opravdové maturitní písemky z češtiny přišli.
Martina Janáková
