Reminiscence
(Reminiscence [-ny-] vzpomínka, ohlas; doc. dr. Lumír Klimeš, CSc., 1981, Slovník cizích slov, SPN Praha, str. 603.)
Jednu reminiscenci jsem již kdysi napsal – vím, že to bylo do varnsdorfské ročenky Mandava a že se to vyprávění jmenovalo „Čapí reminiscence“. Nevím již ale, do které ročenky to bylo: Nemohu si vzpomenout…
Často a rád ale vzpomínám na poslední dva zářijové dny loňského roku, prožité v partě kolegyň, kolegů a spousty dalších zajímavých lidiček na formačním pobytu pedagogů v Horní Světlé. Nechci lhát (lhát se nemá…), že jsem tu nabídku přijal hned s nadšením – znáte to: Plno práce a vůbec… ale na mou duši, bylo to (doslova a do písmene) moc fajn:
Nejenom, že „září zářilo září v úsměvu“ (Karel Kryl – „Irena“), zcela jistě by totiž zářilo, i kdyby bylo pod mrakem – protože jsme na sebe byli hodní a k sobě vstřícní, poznávat lidičky nové a „staré“ v nových situacích, to je jízdenka k nadhledu nad sebou samým… a když si k tomu přidáte bonusy v podobě večerního (a ranního) výstupu na Luž, strejdu jezevce, pelášícího v noci přes lesní silničku „U zabitého“, atmosféru mší pod širým nebem i leckde jinde, výbornou baštu pana hostinského, poutavé příběhy, kocoura pohodáře a koně na pastvinách… najednou jsou tady vzpomínky na dětská léta houbaření, trampského toulání, strachu z divočáků, vrcholky hor, na které se stoupat nesmělo a stoupalo, na lidičky, které již nepotkáte…
…domů jsem šel pěšky… pěkně přes Německo, a až do Herrenwalde jsem nepotkal ani živáčka, ani toho pana hajného, který mne na téhle stezce kdysi odlapil (Kolik mi to bylo: Šestnáct – sedmnáct?) a poslal zpátky „nach Böhmen“… a potom jsem seděl na lavičce pod německým lesem, kochal se pohledem na vzdálené „doma“ a přemýšlel, kterou cestičkou… jenom mě mrzí, že do těch osmi obrázků se mi z toho všeho vešlo tak málo (ale ve foťáku jich mám ještě dvě stovky!).
Mgr. Vladimír Holeček
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
