Sedmistovky
700 - Nezůstávej sedět, zvedni se a jdi, všude to nějaké je.
Z toho jak se na naší škole zavádějí projekty mám velikou radost. Z počátku to vypadalo jako chaos a měl jsem obavy jestli to vůbec bude možné. Dnes už mi to ani nepřijde. Studenti i učitelé si vymýšlejí své vlastní projekty a pak se do nich podle svých představ zapojují. Někdo víc, někdo jen trošku. Tak už to chodí.
Některé projekty v mnoha směrech překročily prostory školy, města Varnsdorf, regionu. Někdy dokonce i hranice naší republiky. A to je moc dobře. Víc než známky a poznámky má pro nás cenu ujištění ostatních, že naše práce nebyla zbytečná. Pro učitele i pro žáky. Vím, že to není jednoduché a vím také, že je to práce navíc. Ale při projektech se učí i učitelé. Velice často od samotných studentů.
Navíc prostor, do kterého při projektech vstupujeme je plný tajemství. Nikdy přesně nevíte jak to dopadne a co vás vlastně čeká. Nevíte jestli bude svítit slunce nebo pršet. Většinou je samotná cesta víc než cíl.
Často mě překvapuje, jak je složité projektovou výuku naší školy představit a vysvětlit ostatním, těm, kteří si to sami nezkusili. Pro naše studenty už je vysvětlování zbytečné, oni už vědí. Je to jako bych měl někomu vysvětlovat vítr a třpyt mořských vln při soumraku, nebo si jít s někým do moře zaplavat a pak dlouho do tmy sedět na břehu u ohně a poslouchat to šumění.
Já osobně odkládám učebnice a beru si deku a plavky.
Projekt SEDMISTOVKY vznikl u paní učitelky Marcely Svobodové. Je to velice delikátní záležitost. Vypadá to obyčejně jako jablko nebo chleba namazaný máslem. Ve skutečnosti je to neuvěřitelně složité, organizačně náročné a vyčerpávající. Tak to často bývá. Složité věci se porouchají, klíček se ztratí, baterky dojdou. Haraburdí samé haraburdí. Jednoduché věci naopak nás provázejí životem dlouho a i po letech se k nám znovu a znovu vracejí se svou naléhavostí a připomínají se vůněmi, oblohou, osamělým stromem, lomem světla…
Lužické hory jsou neuvěřitelné. Hory nehory, Zadní země, jsou malé, nepříliš rozlehlé. Aby si nikdo nemyslel, že jde o skalní velikány, dostaly své hladivé jméno: Lužické. A mezi kopečky, které někdy nemají ani své jméno je deset vrcholů, které jsou vyšší než 700 metrů. To už dá leckdy velkou práci abyste se nahoru vysápali. To vás budou nohy bolet a plíce protestovat. Ale zažijete něco co byste v televizi nebo ve školní lavici nemohli ani okusit. Začnete dávat jména bezejmenným kótám, často budete používat zdrobněliny, ale místům kolem vás to nebude vadit, naopak.
Vypadá to jako nic. Vylezete na pár kopců, poznáte jejich jména, která jim kdosi dal, protože je měl rád. Čas od času si sednete do trávy, rozdělíte se o svačinu, seznámíte se s novými lidmi, víc toho budete vědět o sobě.
Samozřejmě, že se celou dobu učíte, jenže to ani nevíte. Sešit, který držíte v rukách (případně webové stránky, které pročítáte - poznámka webmastera) vznikl především proto, aby se na příběhy tohoto projektu nezapomnělo. Abychom se „tam“ čas od času směli znovu vrátit. Vznikl jako dárek pro všechny účastníky a také jako pozvánka pro ty, kteří najdou odvahu zvednout se ze židle a začít stoupat.
ThMgr. Jiří Čunát
ředitel gymnázia
