Škola v přírodě Septimy A
Náš pravděpodobně poslední společný „školní výlet“ započal na zdejším vlakovém nádraží. Naše nádraží je pravda starší, ale mně se líbí. Možná je to tím, že o poznání radši cestuji právě vlakem, než třeba autem či autobusem. A ačkoli cestuji vlakem rád, místní nádraží navštívím spíše sporadicky a tak mi oproti tomu autobusovému, které mám tu čest spatřit téměř každé ráno, ještě nezevšednělo. Vlak se rozjel. Do Liberce není dlouhá cesta, prohodili jsme pár slov a už jsme seděli v autobuse směr Bedřichov. O tom, že moc necestuji, jsem se již zmínil. Není tedy zřejmě překvapením, že návštěva Bedřichova byla mou první a zároveň snad ne poslední.
Naše ekipa vystoupila z poloprázdného autobusu na konečné zastávce. Kopce, cyklisté a turisté, několik stánků s občerstvením, rybník a pár stavení. Penzion naštěstí nebyl daleko, což ocenily zejména naše spolužačky, obtěžkány těžkými zavazadly. Obeznámil jsem jednoho nejmenovaného spolužáka s problematikou a on, jakožto schopný tlumočník, slečnám s tlumoky pomohl. I já byl spokojen. Nocovat budu pod střechou, to je hlavní.
Jelikož nám přálo počasí, podnikli jsme několik výletů do blízkého i vzdálenějšího okolí. Jedinou „komplikací“ byl tvar zemského reliéfu a fakt, že rozhledny naši předci nevystavěli v údolí. Nikoho z nás však terén neporazil a mnozí se naopak ve volných chvilkách dokázali zlepšit v nejrůznějších míčových hrách, především pak ve volejbalu. Za nejdůležitější ovšem shledávám fakt, že jsme spolu všichni vydrželi, ti služebně starší gymnazisté zavzpomínali na výlety předešlé, pohovořili jsme o našich plánech a vizích. Snad se všem povede tak, jak by si přáli.
P. S. Velké poděkování oběma paním profesorkám za trpělivost.
Jan Červinka, Septima A
 |
 |
 |
 |
