Znáte to.
Ten nepříjemný pocit, když vstupujete do neznáma. A to by se mělo pomalu. Šimrá vás v břiše, máte strach, ale taky jste zvědaví a těšíte se. Zvlášť, když jedni školu na hranici tolik chválili, druzí se nám ji snažili zprotivit, i přesto, že ji vůbec neznali. Kdo ví, jestli někdy byli ve Varnsdorfu a zdá se mi, že měli prostě jen problém se slovem biskupské.
My jsme se ale nedaly, a i když ze začátku byli poněkud skeptičtí i rodiče, po prvním setkáni s šéfem celé instituce byli celkem načnutí i ostatní spolužáci. My jsme měly tu výhodu, že jsme nástup měly dost hladký, žádné zkoušky a přijímačky.
Super, přišly prázdniny, škola nekonečně daleko, potom „buch!“ a září. Na dojíždění jsme se moc netěšily, což se potvrdilo jako oprávněné, první půl rok jsme měli ranní rozcvičky ve formě ‚kdo bude první na zastávce možná se i posadí‘ Další pololetí, naštěstí pro nás, studia značná část posádky autobusu nejspíš zanechala :)
První den ve škole byl spíš chaos, pamatuji si jen, že jsem nemohla najít místo, kam bych se posadila, ale našla se dobrá duše, moc mile se představila a další čtyři roky už jsem jinde neseděla. Získala jsem skvělou kamarádku. Učitelé i spolužáci se během prvního roku dost promíchali a už na konci kvinty byla skoro půlka nás nových a půlka staré vojny. Myslím, že nás ze začátku pochopitelně měli za vetřelce, ještě k tomu z Boru, takže jako dojíždějící samé výhody. Zabydlely jsme se ale docela rychle. Jinak kvinta už je pro mě poněkud v závoji mlhy a nejasných vzpomínek. Za zmínku stojí možná ještě mé křísení v Osvětimi, což se jako první školní výlet moc nepovedl, ale pan Solloch si měl aspoň další čtyři roky z koho dělat legraci a já zase co vyprávět :)
Veselejší byly cesty do Prahy na izrealeské velvyslanectví a na Kavčí hory, kdy jsme se celou cestu hádaly, která z nás nebude muset před kamery. Nakonec jsme musely nejen všechny tři, ale rovnou do dvou epizod, kde jsme každá řekla jednu větu o pěti slovech. Tohle považuji za horší než jakýkoliv vstupní test, celá škola si z nás mohla dělat legraci, ale neudělal to myslím nikdo. Pro pobavení byste si naše Tykadlo měli pustit jako ukázku, jak vydržet co nejdéle mlčet a být neviditelný. Naštěstí už naše performance asi jen tak nenajdete.
Ze sexty si toho pamatuji ještě míň, ale výlet na jaře přes Kroměříž a Bratislavu do Vídně byl nezapomenutelný. Detaily si můžete dohledat v reportáži přímo z místa činu, i s fotkami. Je toho na povídání až příliš, možná na dvě vydání Vřískotu. Jen náš výlet do Izraele by zabral 10 stran, průšvihy pana ředitele tak čtyři a zbytek naše zážitky. Hlavní je, že nás k nim pustili i přes naši nevěrohodnost, že jsme našli v Jerulazémě pračku, bylo dost postelí a vrátili jsme se domů s českou paštikou a rohlíky. Zážitků je milión tři sta, a jestli se tam někdy sami podíváte, určitě se budete chtít vrátit na ta kouzelná místa znovu.
Oktáva plná nacvičování na policejní stanici našeho útěku z vězení. Přípravy na ples. Větší legraci jsme si neužily. Bezstarostnost a pohoda jak jen to šlo. Ples se vyvedl vynikajícně. Potom přišla ta náročnější část: maturity, ale jako vysokoškolák si můžu dovolit tu trapnou frázi, že to vlastně tak hrozné nebylo, ovšem když se nezačnete učit týden před tím a nepodceníte přísnost učitelů. Jak řekl Malý princ: „Je to věc kázně.“ Nás strašili rok dopředu a nejspíš to zabralo, navíc za úspěch vás čeká večírek a možná i tykání se sborem.
Moje vzpomínky na BG jsou čím dál úžasnoucnější. Tak si to užijte, ať máte taky spíše veselé zážitky a těch horších ať je co nejméně.
