Světlušky rozsvítily Varnsdorf
Oči dítěte vidí všude mámu, později tátu a ostatní. Zeleň, slunce, peníze, ale i lásku a úsměvy. Vrásky, zlobu, nicotu, obzor... Říká se, že oko je brána do duše a jestliže to tak je, pak je naše duše postavená především z metariálů, které jsme si touto bránou přivezli. Díváme se a cihličku k cihličce si dovnitř bereme věci. Některé jsou důležité, jiné méně, na některé bychom rádi zapomněli. Některé jsou našimi základními kameny, jiné se za chvíli zhroutí. Stavíme hrady, hradby, vzdušné zámky a vězení. Ale všechny mají jedno společné, jsou podle naší vlastní architektury.
A pak jsou tu tací, jejichž brána je jednou pro vždy zavřená. Cesta se porouchala a dovnitř se nedostane ani cihlička. Jsou tu sice postranní branky, uši, prsty, ústa… Ale nikdy už to nebude takové, i když se branky dají rozšířit. Náklad se jimi, ale už navždy musí pronášet pomalu a opatrně. A navíc, jak postavíte zeď, když jste jí nikdy neviděli? K čemu je nádherný pozlacený zámek, když v něm neplane jediná svíčka? Odpověď je nasnadě. Potřebujete posvítit na cestu a potřebujete někoho, kdo vám pomůže přiložit příslovečnou cihlu k cihle. Potřebujete světýlko. Potřebujete světlušku.
10. září jsme my všichni dostali možnost, se takovými světluškami stát a společně s námi se na chvíli rozzářilo celé město. S hrdostí Vám chceme oznámit, že jsme, my všichni, nakonec vybrali víc než 28 tisíc korun. Děkujeme Vám za každou korunu a pětikorunu, kterou jste nám svěřili, místo toho, abyste si za ní koupili rohlík. Také děkujeme studentům sexty za jejich čas, za to, že se venku třásli zimou a za jejich ušlapané nožky a zlomená tykadélka.
I my jsme se poučili, na chvíli jsme zavřeli brány a obvázali si oči. A zkusili jsme žít, žit potmě. Na jeden celý den jsme zavřeli oči před školou. Spolu s našimi učiteli jsme na hodinách četli a chodili, ohmatávali věci a naráželi do sebe. Soutěžili a nechali se vést. A když jsme pak své oči rozvázali, byli z nás trochu jiní, trochu lepší lidé.
BGV
 |
 |
 |
 |
 |
 |
