„Ůnor býlí pole sýlý…“

…napsal kdysi do diktátu můj spolužák Pepa. Chodili jsme tenkrát do sedmičky a pan učitel nám tu češtinářskou perlu sdělil s patřičně teatrální nadsázkou, pravděpodobně v očekávání bouřlivé salvy smíchu: skoro nikdo se ale nezasmál – já už vůbec ne – Pepa sice nebyl můj největší kamarád, ale seděli jsme spolu v lavici a bydleli jsme ve stejné ulici a tím pádem jsme patřili do stejné party… a smát se parťákovi, to člověku přijde tak nějak divný, že jo? Proč se nesmáli ostatní nevím, ale dílem určitě proto, že byli také z  naší party a dílem možná i proto, že s ohledem na své lingvistické schopnosti dost dobře nechápali, co je na tom textu až tak pozoruhodného… (To říkám proto, že mi  to  prostě nedalo, abych se nepodíval do našeho třídního výkazu na vysvědčení mých spolužáků - a v tu ránu jsem si vzpomněl na slogan, který nám byl tehdy často citován hned ve dvou verzích – první byla  „Seš blbej, pudeš ke krávam!“  a druhá „Seš blbej, pudeš na zedníka!“ …Ve skutečnosti to nebyla tak špatná perspektiva:  zemědělství  „mělo zelenou“ a stavělo se také „o sto šest“…a tak jsme nakonec byli docela slavná třída, protože na konci devítky se těch zedníků a „jézeďáků“ mezi námi našlo nejméně sedm! Fakt je také to, že i dnes jsem pokaždé moc rád, když se s kýmkoliv z těch let potkám, a i když si řekneme třeba jenom „Ahoj, Pepo!“ a „Ahoj Láďo!“, „… Karle, Járo, Stando…“, je mi tak nějak dobře na duši … ale to už je zase jiná historie…). Vám ale určitě – zvláště pokud tohle povídání čtete teď, na konci února 2013, nemusím vysvětlovat, proč jsem si  vzpomněl zrovna na tuhle pranostiku a ne třeba  na jiné češtinářské chytáky typu „víly vily věnce, zatímco vlci zběsile vyli u vily…“ apod. Nevím jak kdo, ale já mám sníh rád – a tak, když jsme v neděli ráno dorazili se Stenouškem do školy, vzal jsem foťák, vylezl až nahoru na školní věžičku a fotil jsem tu zasněženou krajinu kolem dokola, jakoby to mělo být naposledy… a za dvě hodinky začala obleva… ale to jsem již seděl u počítače a vybíral fotky k tomuto vyprávění: tak copak to tady máme? Lednový klasifikační týden… na klasifikační týdny se vždy opravdu těším – je to taková příjemná hra „na vysokou“. Bral bych je klidně každé čtvrtletí – letos zvlášť všem díky za příjemné popovídání – a to focení mi prostě musíte prominout: koneckonců, až z vás jednou budou celebrity, tak už vám to aspoň ani nepřijde… Škoda jenom, že těch obrázků se mi do příspěvku nevejde více… mimo našich „biohrátek“  jsem měl totiž štěstí, že jsem se stihl podívat k panu učiteli Vlastíkovi Zelinkovi na zkoušení z fyziky. Mě naštěstí nezkoušel, takže jsem se dost nasmál, pan kolega byl (jako vždy) pečlivě připraven a ctil zásadu, že „názor je názor“ – obrázek je důkazem, že i pohybové zákony mohou být k smíchu. Jak se říká „kdo umí, ten umí“: Uměl i pan Adam Viktora, varhaník a umělecký vedoucí (mimo jiné) souboru Pražští barokní sólisté.  Panu Viktorovi patří tato replika barokních varhan – člověk by nevěřil, jak se ten „půlmilión“ pronesl, než jsme ho 31. ledna odpoledne dopravili do naší auly! Na obrázku je vzácný nástroj částečně demontovaný, aby „chytil správný luft“.  Správný luft přišel také v podvečer 3. února: skoro to vypadalo, že budou konečně Vánoce – ale nebyly… tak jsem alespoň na druhý den před čtvrtou ráno vstal a šel si znovu vyfotit naši starou dobrou Střeleckou…

Mgr. Vladimír Holeček